Našim západním sousedům se už několik posledních let pozoruhodným způsobem prostřednictvím filmového plátna daří proces historické sebereflexe. Německá kinematografie v současnosti nepostrádá to, co tak zoufale chybí například té české, a tím je schopnost objektivně a umělecky hodnotně podchytit temná období vlastních dějin. Bylo jen otázkou času, kdy se němečtí tvůrci pustí i do látky, jež si o zfilmování přímo říkala. Druhou světovou válku a komunistickou diktaturu ve východní částí rozděleného Německa doplňuje třetí závažné téma – ultralevicový terorismus, který především v první polovině sedmdesátých let sužoval tehdejší západní Německo.
To bylo nepochybně tou bohatší a demokratičtější částí po druhé světové válce rozdělené země, přesto doplácelo na nedostatečnou schopnost vypořádat se s bývalými participanty Třetí říše, z nichž mnozí zastávali vysoké funkce i v poválečném státě. Turbulence světových událostí druhé poloviny šedesátých let, studentské nepokoje ve Francii, válka ve Vietnamu anebo třeba i sovětský vpád do Československa. Atmosféra této doby byla ideálním podhoubím pro vznik zpočátku nenásilných a idealistických levicových hnutí, která se později transformovala do teroristických organizací vedoucích otevřený boj s politickou mocí. „Rote Armee Fraktion“, jak zní originální německý název Frakce Rudé armády, byla jednou takovou a svým působením a rozsahem je dodnes považována za nejnebezpečnější teroristickou skupinu, jaká kdy působila na území Německa. Hlavními postavami její první generace byla trojice Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Ulrike Meinhofová. Skupině zpočátku velel právník Horst Mahler, po jehož zatčení toto místo zaujal právě Baader. Impulsivní mladík bez vzdělání, s o to větším odhodláním vést boj proti imperialistické politice Spojených států a proti nespravedlnosti kapitalistického režimu.
„Baader Meinhof Komplex“ je filmem doslova natřískaným událostmi. Jeho tempo nedává divákovi šanci vydechnout. Koneckonců ambice tvůrců zmapovat téměř desetileté období plné kritických milníků druhé poloviny dvacátého století v Německu a ještě k tomu navíc přiblížit motivace a charaktery lidí, kteří se v prostředí prosperující země, jejíž většina obyvatel naplno užívala konzumního způsobu života a za třicet let starými událostmi udělala tlustou čáru, odhodlají k partyzánské formě ozbrojeného boje, jak ji známe především ze zemí s neklidným politickým prostředím a nepoměrně horší ekonomickou situací, si o rozsáhlou stopáž přímo říkají. Snímek lze z tohoto pohledu označit za kolos plný drobných součástek. Je obdivuhodné, že tento se na ploše 150 minut tvůrcům ani na okamžik nevymkne z kontroly. I když tu a tam mají některá sdělení a dialogy tendenci k plakátové schematičnosti, silná autenticita a syrová retro atmosféra, jež je navíc v mnoha okamžicích ještě znásobena dobovými televizními záběry, dodávají filmu silnou a svým způsobem i bezútěšnou náladu. Takovou, jaká začátkem sedmdesátých let opanovala západní Německo a de facto i celý tzv. západní blok.
Nepochybnou devízou snímku je odstup, který si režie Uli Edela dokáže od probírané látky udržet. Díky tomu je tak „Baader Meinhof Komlex“ schopen zapůsobit jako hraný dokument, přesto však je zde zřejmá snaha navést diváka k pochopení pohnutek, které tyto mladé lidi vedly k tak hanebným činům, jakými byly například nastražená bomba v redakci německého deníku BILD anebo prachsprosté bankovní loupeže, které si jejich strůjci po „jánošíkovsku“ obhajovali jako nevyhnutelný proces vyvlastnění majetků zlých kapitalistů. Vytvořen je tak dostatečný prostor pro zformování vlastního názoru. Film totiž ani na okamžik nesklouzává k tendenčnímu přikrášlování konání některé ze zainteresovaných stran. Výborným příkladem je hned úvodní scéna studentské demonstrace zaměřené proti návštěvě perského šáha Rézi Pahlavího (která se promění v krveprolití), jež je dodnes považována za prvotní impulz ke vzniku RAF (užívaná zkratka pro „Rote Armee Fraktion“). Kamera se nezúčastněně vtěsná mezi protestující dav a policii, zpočátku jen přihlížející řádění šáhových stoupenců, kteří napadli protestující studenty. Bez příkras natočený zmatek plný krve a chaotických pouličních bojůvek navíc ihned od začátku symbolizuje celý film, který je také bez příkras a maximálně (nikoliv však samoúčelně) syrový.
Zřejmě nejvíce fascinující postavou z historie RAF je úspěšná novinářka Ulrike Meinhofová. Její proměna z idealistické levicové žurnalistky, která si ráda užívá benefitů pohodlného života v kapitalistické zemi, ve fanatickou a militantní teroristku, jež se navíc kvůli své nové „kariéře“ zřekne i dětí, poslouží jako věrný obraz tehdejší dobové atmosféry a pohledu na svět mladé poválečné generace. Náročné postavy si samozřejmě žádají kvalitní herce a těch je „Baader Meinhof Komlex“ plný. Skvělé výkony podává jak mladší generace v čele s Moritzem Bleibtreu (Andreas Baader) anebo Johannou Wokalek (Gudrunn Ensslinová), v menší roli se objeví například i Alexandra Maria Lara známá z „Pádu Třetí říše“, tak střední, kde nelze nevzpomenout výbornou Martinu Gedeck, která roli Ulrike Meinhofové dodala onen potřebný rozměr tragičnosti a schizofrenie. Starší hereckou generaci výborně reprezentuje Bruno Ganz (jeho ztvárnění vůdce v „Pádu Třetí říše“ je nezapomenutelné), který se s chutí a grácií zhostil postavy přemýšlivého policejního ředitele Horsta Herolda.
„Baader Meinhof Komlex“ je neklidný snímek o neklidné době a neklidných lidech. I navzdory tomu, že pro „rudé“ teroristy nevyznívá příliš pozitivně, nesnaží se je soudit ani zatracovat. Jejich činy zobrazuje bez jakékoliv snahy romantizovat oběti generace „květinových“ dětí. Přesto však v žádném případě nepůsobí chladně a odtažitě. Diváka si dokáže udržet na celé své rozsáhlé časové ploše a navíc jej přinutí o některých věcech přemýšlet i v jiných souvislostech, aniž by ten byl nucen svoje dosavadní názory na terorismus a zhoubné komunistické ideje jakkoliv přehodnocovat. V tomto ohledu je to film vynikající. Přesně takový, jaký můžeme Němcům jen závidět.
